Úvod > Články

Články

Rozhovor s Janem Šplíchalem

Jan Šplíchal patří mezi naše nejzajímavější tvůrce, i když ho prý, jak sám říká, odborníci pasovali na outsidera české fotografie. Zdá se, že je těžko zařaditelný. Možná právě kvůli svým fotomontážím, které se pohybují na pomezí fotografie. Převážně díky nim se ale Jan Šplíchal proslavil. K fotografii se dostal v umělecké tiskárně u Neubertů, kde setkávání s velkými osobnostmi české fotografie přivedlo nedostudovaného malíře k velkému názorovému obratu. Fotografii začal vnímat jako umění.  Dnes pracuje téměř 87letý Jan Šplíchal digitálně, fotky zpracovává na počítači.  U mladých lidí ale takové zjednodušení vidí nerad: bez znalosti řemesla se dobrá fotka udělat nedá.

Zajímá mě vaše rodinné zázemí. Měl jste v okolí někoho, kdo vás k umění přivedl?
Měl jsem štěstí, vlastně automatické. Můj strýc, který s námi žil, byl velmi dobrý malíř. Doma nás bylo pět dětí a on nás vodil po kraji a myslím, že mé první kontakty s přírodou byly ovlivněny jeho viděním. Od malička mám proto rád takové ty nevšední vjemy, třeba vlnění klasů ve větru.

Máte nějaké vzpomínky na strýce při práci?
U nás v kuchyni dělal grafiku, kyselinou zaleptával měděné desky. Odháněl nás od toho, bylo to nebezpečné. Ještě mám v paměti, jak maloval rozměrný obraz Žně, stál jsem mu modelem na poli, kolem mě skupina vesničanů při odpočinku mezi prací.

Kvůli strýci jste se chtěl stát malířem?
V tom mě podporoval můj otec. Ke strýci jsem chodil do ateliéru, otec mu na půdě upravil takovou kobku, nádherně to tam vonělo olejovými barvami a terpentýnem, to mě přitahovalo. Ještě dnes u malířů v ateliérech cítím ten odér. Otec mi udělal malou paletku, strýc vytlačil z tuby barvy a já zkoušel malovat. Strýc ale neměl šťastný život. Nedostal se do konkurenčního prostředí, neprosadil se. Přesto je zařazen ve slovníku Českých výtvarných umělců. Jsem vděčný, že jsem s ním mohl prožít kus dětství.

O mnoho let později, v roce 1950, jste se dostal na AVU.
Studoval jsem malířství u profesora Jána Želibského pouhé dva semestry. Mám zvláštní vzpomínku: na přijímací zkoušky přišel profesor Holý a řekl nám, ať každý napíšeme své jméno na štafle. Pak si z papírku přečetl, koho si má všimnout. Měl už žáky předem vybrané.

Vy jste byl pak po roce studia ze školy vyloučen, víte proč?
Tenkrát se důvody neuváděly, taková byla doba. Profesor Želibský byl nešťastný, bez uvedení důvodu mu třídu zrušili. Jemu tehdy na škole nebylo moc přáno.

Díky tomu vyloučení jste byl povolán na vojnu. A hned na tu nejhorší.
Nejdřív přišli soudruzi: tvoje povinnost je zachránit československé hospodářství, doly tě potřebují. Naštěstí jsem byl nakonec odeslán na půlroční brigádu do papíren ve Větřní. Cítil jsem, že mezi dělnickou třídu nepatřím. Potom jsem dostal obsílku k PTP, kde jsem sloužil přes dva a půl roku. Také tam byla pestrá společnost: kněží, synkové statkářů, lidé s posudkem, který zněl „chodí do hospod a pije“, nebo ti, co utíkali přes hranice a chytili je.

Co z toho jste splňoval vy?
Vyloučili mě z vysoké školy. Můj otec měl malou dílnu a dělníci ho vyhodili jako asociála, nebyl dobře zapsán v politických kruzích. Můj nejstarší bratr se zapsal na práva a vstoupil do strany. Když poznal, co to znamená jí sloužit, byl jedním z prvních, který z ní vystoupil a vrátil knížku. Byl vyslýchán, vyhozen z banky, kde pracoval. Začala jeho perzekuce. Rozpadla se mu rodina, dělal závozníka u nákladní dopravy. Nakonec emigroval a dožil v Německu. Můj druhý bratr studoval teologii. To všechno splňovalo podmínky pro mé další šikanování v zaměstnání.

Už se mi to začíná skládat. Jak tyto zkušenosti ovlivnily vaše myšlení a názory?
Jednou jsem si tajně půjčil životopis Lenina, ten pravdivý někdy z třicátých let. Na AVU jsem chodil na přednášky soudruha Jiřího Pelikána z občanské nauky. To byl skutečný otřes. A myslím si, že i to pestré osazenstvo na školách a na vojně mi pomohlo získat jakýsi světonázor na věci kolem sebe. V podniku jsem byl vždy na poslední koleji, žádné výhody jsem nikdy nezískal. S tím jsem žil, vždy mimo hlavní proud. Moje smýšlení a životní orientace vyrostly hlavně díky mým rodičům. Myslím, že od mládí jsem měl jasno v tom, kde budu později stát.

Jak jste prožíval rok 1968?
Pracoval jsem v tiskárně. Ředitel, ač straník, dovolil tisknout protisovětské plakáty a informační tisky o dění v Praze. Celá redakce Světa v obrazech pracovala proti okupaci tím, že vydávala speciální čísla. Po těch novinách byl hlad. Když jsem jezdil za ženou mimo Prahu autem, vzal jsem štos s sebou a při jízdě se staženým okénkem jsem předával časopisy do aut, která jsem předjížděl. Podělil jsem lidi na zastávce, proti jezdila obrněná auta ruských vojáků. Hned v prvních dnech protestů jsme v podniku založili občanské fórum proti okupaci, to bylo dost nebezpečné. Když náš ředitel viděl, že jde do tuhého, utekl po žebříku oknem. Do tiskárny totiž dorazily ruské tanky.

Přineslo to i hezké chvíle?
Bylo krásné vytipovat si v podniku pár lidí, se kterými jsme mohli otevřeně mluvit, těšili jsme se, že to praskne. Když jsem podepsal Dva tisíce slov, druhý den předčítal Ivan Medek signatáře v rozhlase z Rakouska. Ráno jsem přišel do práce jako jindy, přišel za mnou kolega a volal: „Pane Šplíchale, vy jste to podepsal!“ Ta společná radost, že slyšel mé jméno a že jsme na stejné lodi!

Pracoval jste v uměleckých závodech téměř celý svůj život. Jak na to vzpomínáte?
Téměř všechny umělecké knihy a kvalitní fotografické publikace se tiskly v tiskárně u nás. Bylo ctí dostat tu práci. Tiskli tu Josef Sudek, Karel Plicka, bratři Formanové, profesor Josef Ehm, Vilém Heckel a mnozí další.

To na vás muselo zapůsobit!
Moc! Když se tiskl Sudek, byl u nás v tiskárně obden. Pracoval jsem na všech jeho knihách. Sedl si vedle mne k pultu a korigoval předlohu ještě na diapozitivech. Jeho požadavků nebylo mnoho, ale věděl přesně, co chce. Neměl rád, když mu nezkušený retušér, zvyklý napravovat chyby předlohy, zasahoval do kresby či polotónů. Jeho slovník byl svérázný, muže oslovoval fešáku a ženy fešačko. Když byl s výsledkem spokojen, neopomenul připomenout, že hudba hraje. Občas, když spokojen nebyl, svedl špatnou práci na bráchu. Brácha je vůl, říkával. Bratra neměl, ale vše nepovedené mu přičítal.

Tam jste se poprvé dostal k fotce?
V tiskárně jsem prvně viděl fotografii na skleněné desce. Byl to pro mě úžasný zážitek. Diapozitiv zpracovaný koloidním procesem z originálního negativu byl předpokladem dokonalého hlubotisku, tím se Neubertova tiskárna ve světě proslavila. Dřív jsem si myslel, že fotografie je řemeslo, tady jsem si uvědomil, že fotografie může být i uměním. Koupil jsem si Rolleiflex a začal se učit vidět hledáčkem fotoaparátu.

Jak jste se učil? Jste samouk?
Ano, jsem, absolvoval jsem jen několik kurzů u fotografické obce, ta měla dobré jméno. V Praze bylo několik fotokroužků, kde se amatér mohl poučit. Přednášeli tam nejlepší fotografové a korigovali donesené fotografie. Dalo se vystavovat na pravidelných výstavách. Sám jsem založil fotokroužek v tiskárně a díky ochotě fotografů, kteří tam tiskli, jsme získávali odborný posudek. S některými jsem pak byl v blízkém vztahu do konce jejich života. Rád vzpomínám na profesora Ehma, který mi pochválil jednu náladovou fotografii a vyzval mě, abych se fotografování věnoval. Byl to jeden z důležitých impulzů.

Nicméně vás charakterizuje fotomontáž. Jak jste na to přišel, fotografie překrývat?
Náhodou jsem položil dva diapozitivy na sebe a uviděl jsem jeden obraz. Různě jsem je posunoval, byl to pro mě objev! Kolik variant nových obrazů tam bylo skryto. Co takhle zkusit to s vlastními negativy? Žádné náhody, ale cílené hledání.

Známé jsou i vaše portréty umělců a jejich práce. Chtěli od vás vyfotit svá díla, jako řekněme zakázku, nebo jste je fotil, protože vás to zajímalo?
Obojí je pravdivé. Když jsem přišel do Prahy a navštěvoval v ateliérech kamarády, chtěli ode mě fotku obrazu nebo sochy. Věděl jsem, jak má dobrá fotka pro tisk vypadat, a měl jsem úspěch. Nedělal jsem pro peníze, mně se tam líbilo. Fotit v ateliéru a pak si o té práci s autory povídat.

Na koho z nich nejraději vzpomínáte? Fotil jste manžele Janouškovi, Stanislava Kolíbala...
Mám v archivu přes padesát výtvarníků. Třeba s Františkem Pacíkem jsem pracoval opravdu velmi dlouho. Díky mým negativům bylo možné vydat jeho monografii. Také některé sochy Valeriána Karouška existují pouze na mých negativech. Některé jsem fotil před třiceti čtyřiceti lety a podruhé v současnosti. To byla zajímavá konfrontace.

Fotografové, kteří chodili do vašeho závodu, vás jistě v začátcích ovlivnili.
Víte, mám mnoho lidí v osobní úctě. Třeba pana Sudka. Je fantastické, když se vám stane, že si takový fotograf vyžádá svůj portrét, který jsem v 70. letech vyfotil. Okomentoval ho: „Jejej, tady jsem oholenej, tu bych chtěl mít, tuhle fotku.“ Tak jsem mu ji udělal a donesl. To stejné se mi stalo s profesorem Ehmem, který si jednu moji vyžádal.

Když jste se fotce už věnoval, kdo z fotografů byl pro vás důležitý?
Bylo jich dost. Nehledal jsem ale způsob fotit jako oni, chtěl jsem najít svůj pohled na věc. Tak přišla fotomontáž. Byl jsem jeden z prvních u nás, kdo se jí  v 50 a. 60. letech věnoval. Někteří říkali, že nepatřím mezi fotografy. Dříve než oni, oceňovali mé práce výtvarníci. Ovlivnila mě fotografie, a ne fotografové. Našel jsem svůj styl, díky kterému mě historici fotografie řadili v československé fotografii mezi outsidery. Takový jsem byl a chci takovým zůstat.

Text Marina Votrubová.



 

Jan Šplíchal, Ateliér Františka Pacíka v Truhlářské ulici v Praze, 70. léta 20. století.






Jan Šplíchal, Portrét Josefa Klimeše.







Jan Šplíchal, z cyklu Imaginativní krajiny, 1992.

Archiv