Úvod > Víte že ...

Víte že ...

Jak na umění a design podle Gabriely Pecičové

Gabriela Pecičová již dlouhé roky vede praguekabinet, místo, kam její klienti přicházejí za špičkovým designem a současným uměním. Má ráda všechny vkusné interiéry od minimalistických až po ty opulentní, prostor bez ducha jí ale nic neříká. Světlo považuje Gabriela Pecičová za určující pro každý interiér, lampy od Alvara Aalta by se ale nevzdala především kvůli osobní vzpomínce, která se k ní váže.

Co nejbláznivějšího jste v minulosti viděla a vypadalo to skvěle?
Šlo o obydlí jednoho mého klienta, který vybavil svoji secesní vilu v Praze neuvěřitelnými kombinacemi. Použil repliky barevných dlaždic, které se dnes vidí jen ve starých italských vilách, k tomu Fornasettiho práce – třeba i na toaletě pro hosty byly jeho Tema e Variazioni, dále levitující schody zavěšené na lankách, před nimi Entropa... Jiný klient si v Brně postavil téměř dokonalou kopii vily Tugendhat.

Vkus je velmi osobní záležitost. Jak pracujete s klienty? Mají, jak se říká, vždy pravdu nebo s nimi dokáže pracovat tak, že s vaší radou založenou na zkušenostech souhlasí?
V první řadě budou s vybraným kusem žít ti klienti, oni budou trávit čas v jeho blízkosti. Považuji proto za důležité, aby se s ním ztotožnili. Mnoho z mých klientů ale dokáže ocenit kombinace, které v praguekabinetu nabízím. V případě, že si klient není jistý, navrhuji nezávazné vyzkoušení objektů přímo v jejich interiéru. Většinou se tedy jedná o schopnost si koncept představit než o nalezení „pravdy“.

Máte nějaký drobný trik, který, ač malý, dokáže prostor pozvednout a zabere téměř vždy?
Je to osvětlení. Pokud je výběr světla špatný, dokáže pokazit i ten nejkrásnější interiér. Dost často se na to zapomíná. Doporučila bych jedno centrální osvětlení nad jídelním stolem a k tomu další stojací lampy, které jsou během času používané méně jako určité solitéry.  

Kdo z českých mladých designérů má podle vás dveře do světa otevřené a neměli bychom ho opomenout?
Z designérů bych určitě zmínila Jerryho Kozu. Navrhl (se svojí ženou) mj. třeba dětské odrážedlo Torpédo nebo nafukovací hračku Koza. Ta byla nominována za rok 2013 na cenu Czech Grand Design.

V letošním roce jste do Čech přivezla Arika Levyho. Proč je podle vás tak uznávaný?
Každý velký umělec je uznávaný kvůli své jedinečnosti, stejně tak Arik. Vše je umocněno jeho lidským přístupem a pozitivním pohledem na život, který je v jeho dílech beze zbytku reflektován, výrazná je i jeho snaha o propojení s přírodou. Na Arika myslím ráda.  Náš vztah je totiž postaven na kuriózních historkách: třeba naše společná cesta přes celou Českou republiku za jeden jediný den!

Příští rok vystavíte práce Františka Víznera. Dnes, několik let po jeho smrti, s vámi spolupracuje jeho dcera Ida. Proč jste před lety začala jeho práce u nás prezentovat?
Pana Víznera jsem znala osobně ještě předtím, než jsem se rozhodla ho u nás vystavit. Bylo krásné ho navštívit na Vysočině, bavit se s ním o současném dění ve světě a především o jeho tvorbě. Smát se s ním a plánovat. Je mi líto, že už nikdy neuslyším větu: „Aaaa, sluníčko přijelo z Prahy.“ Objevila jsem jedinečného skláře, který nebyl nebo vlastně ještě není v České republice plně doceněn. Jsem ráda, že se situace pomalu mění k lepšímu.

Jak říkáte, sklo je stále oproti jiným uměleckým oborům znevýhodněno. V čem tedy tkví jeho specifická přitažlivost?
Má stejnou estetickou moc jako třeba dobře namalovaný obraz. To je však často opomíjeno. Díky své průsvitnosti ale dokáže mnohem víc! Především děl Františka Víznera se toužíte dotknout. Díky magickému pronikání světla září, přitom však dokážou být v prostoru i velice nenápadná. Proto k mým oblíbeným kusům patří žlutá mísa Františka Víznera, které s jeho dcerou říkáme bonbónek – sluníčko. Skutečně má nádhernou slunečnou barvu, hlavně tehdy, když je prosvícena denním světlem.

Prezentujete i výtvarné umění, čeká vás třeba výstava Evy Sakumy. Proč mají lidé žít s uměním?
Neexistuje jediný důvod. Touha obklopovat se krásnými věcmi je v lidské povaze už od počátků. Je tu jistá potřeba zkrášlovat sebe sama, své obydlí. Asi bych to shrnula takto: věci se vpisují do prostoru a každá drží na neviditelné nitce emocí.

Text: Marina Votrubová












František Vízner, talíř 2004









Interiér praguekabinetu na Starém Městě v Praze

Archiv